Živočichan srstomilný aneb České dráhy rády reklamu
Ve vlaku jsem náhodou uviděla reklamu Českých drah, která se rozhodla vést svatou válku proti lidem, kteří se nechovají slušně — v jejich diskurzu jsou to lidé, co vyhazují odpadky na zem, mají kufry či psa na sedačce, kouří, pouští si hlasitě hudbu, kreslí po jejich majetku či nepouští sednout.
„Marsan“, který má na sedačce psa. Zdroj:privitejtemimozemstany.cz
Zaujala mě jejich podání člověka „Marsana“, který má na sedačce psa.
Jedná se obrázek staré dámy, čemuž odpovídá i béžová blůzka, vrásčité prsty, šedá sukně. V našem kulturním prostředí se tak ihned vybaví starší dáma, která má svého malého pejska-dítě v kabelce či náruči. Její pravá ruka objímá psa, jako by ho chtěla ochránit a zároveň po něm ochranu vyžadovala. V tomto podání to může být i paní, která se bojí svého okolí a hledá ochranu u psa. Ten ji svým dotykem tlapky ochranu vrací, zároveň ale má kovový obojek a otevřenou tlamu. Je to jistě nadsázka, že by starší paní měla psa velikosti dobrmana a ještě že by vedle ní seděl na sedačce, když to vypadá, že se na ni ani pořádně nevejde.
Otázka je, proč nebyl vybrán malý „gaučový“ pes, něco jako jorkšír, boloňský psík nebo čivava. Nadsázka je jistě jedna odpověd, druhá ale může být i ta, že malí psi „patří“ ve společnosti do kabelky, do tašky, jsou neustále po ruce či přímo v ní. Kdyby jsme obrázek změnili a na zemi by musel sedět bílý boloňák, jak by to vypadalo a co byste cítili? Připadá mi to trochu jako reklamy na oblečení, kde mají ženy přesně dané šílené pohyby, které by na mužích vypadaly směšně (viz různé nakrucování těla, dotýkání sama sebe, zasněné pohledy, apod.)
Dobrman a mýtus zla
Právě proto je na sedačce Zlo. Tedy spíše západní symbol zla — černý dobrman.
Není náhoda, že západní civilizace spojuje zlo s černou barvou, především se smrtí, peklem, čerty (chlupatí a černí), temnotou, tedy strachem z neznámého, neviděného. Je to i symbol podřadnosti a nižšího postavení (ve středověku vládci bydleli v hradech, a tak byli světlejší). Není náhoda, že v zobrazení Kerbera je černý trojhlavý pes podobný rotvajlerovi, či nedávno v zobrazení Chloupka z Harryho Pottera. Mýtus rotvajlerů a dobrmanů nejvíce podporuje americká kinematografie, kde dobrman je vždy poslušně vycvičený pes, nejlépe hlídač majetku jako symbol tvrdosti, poslušnosti, až krvelačnosti. Žádný dobrman si nikdy nehraje a nenechá se uplatit. A jeho páníčci jsou stejně nepříjemní jako on sám. Na obrázku má otevřenou pusu a sice necení zuby, ale vypadá, jako by chtěl někomu třetímu něco říct. Působí tak jako postoj chladné elegance a ostražitosti zároveň.
Dobrman je tu proto velká nadsázka nebezpečí, zla, ale i elegance a ochrany. Podle textu k reklamě má prý hodně hustý kožich, což by více patřilo pullimu než dobrmanovi. Důležitější je, že je to protiklad člověk vs. pes jako protiklad bez srsti vs. se srstí. V jejich řeči my jsme výš než psi, protože nemáme srst, my máme vyšší společenské postavení, protože jsme lidé.
Na závěr ještě k názvu člověka, co pouští psi na sedačku, tzv. „živočichan srstomilný“. Oproti ostatním názvům neslušných lidí jediný tento doopravdy nic neslušného neříká. Že má někdo rád živočichy se srstí není nic negativního, alespoň dokud si nepřečtete to další. V tomto diskurzu jsou nepořádní lidé, nepouštěči či čmárači a stejně negativní se tak stává i jejich označení živočichana srstomilného.
Podle toho názvu existuje dichotomie člověk — ne člověk. Protože má rád zvířata, už to není člověk, ale Marsan. Je to živočich a v jejich diskurzu tedy něco méně než člověk.
traveling with a dog in the Czech Republic