Fenomén zvaný bojoví psianeb Beethovenova finta v přímém přenosu

Dříve, a není to tak dávno, žili lidé, kteří v rukách třímali žezlo moci. Zahalili se do hermelínu demagogie a propagandy a silou zvrácené racionality určovali, kdo je hoden žití a kdo ne. Jejich rubáš byl a stále je zbrocený krví nevinných. Dnes jsme moudřejší. Za oběť jsme si zvolili němé.

Naše zemička, ale i celý svět, čelí stále naléhavějšímu problému. Tím samozřejmě nejsou psy, naši společníci po deset tisíc let, tj. od mezolitu. Tím problémem jsme my, lidé. Je nás stále více a Země se stává domovem betonu, asfaltu a plastu. Více lidí znamená více psů a také větší míru sporů.

Ať si to chceme připustit či ne, žijeme v období dvou velkých psích témat. Jedno je medializované až příliš, druhé málo. První je problém tzv. bojových plemen, otřásající půdu demokracie, druhý se týká nového Občanského zákoníku, který má much, že by jimi naplnil žaludky žab skotského mokřadu. Pes sice už není věcí, ale pokud se vám ztratí nebo pracujete v útulku, úsměv na tváři se vám po jeho přečtení rozhodně neobjeví.

I přesto naléhavější otázka, deroucí se ze rtů politiků i mediálních odborníků, je otázka tzv. bojových psů.

Co to ale znamená, bojový pes?

Jedná se o jakousi slovní hříčku, matoucí nepejskařskou veřejnost. Už nějakou dobu sleduji internetová média, která za bojového psa označí každého chlupáče, který aspoň trochu vypadá vztekle, ačkoli se skoro vždy jedná o ilustrační foto. Kdyby si mě někdo fotil takhle zblízka, taky bych měla velké zuby a vypadala děsivě.

iDnes dokonce neváhá používat stále dokola tutéž fotku štěkajícího ovčáka od zpravodajské agentury Reuters. Článek pojednávající o napadení psem pak ale většinou zmiňuje úplně jiné rasy či křížence.

Fotografie německého ovčáka s vyceněnými zuby je pouze ilustrační. Její pozadí dává tušit, že se jedná o armádního psa, cvičeného k „strašení“ nepřítele právě štěkáním.

Druhá ilustrační fotka, zobrazující teriéra, je ještě zajímavější. Jedná se o skvělý příklad vizuální manipulace. Pozadí za psem je tmavě černé a navozující atmosféru strachu a nebezpečí. Má železný obojek a otevřenou tlamu, v níž jsou vidět zuby. Oči má podlité krví a působí jako obrázek pekelného zla z pohádek.

Kdo by se nebál monstra s červenýma očima a velkými tesáky, před kterými nás chrání pouze obojek, vypadající jako kdyby ho někdo ukradl z vězeňského oplocení?

Dívá se zprava doleva, což je velice nezvyklé, jako by se pohledem vracel a stáčel na něco za sebou, v minulosti. Dívá se nahoru, sledující něco mimo náš dosah. Fotografie je zhotovená z podhledu, a tak pes vypadá větší a důležitější, než kdyby byl zobrazený například z výšky. Výsledným dojmem je, že velké zvíře přináší ohrožení všem, kdo se k němu přiblíží.

FCI kategorii bojový pes nezná

Něco jako bojová plemena samozřejmě podle FCI (Mezinárodní kynologická federace) neexistuje. Existují jen majitelé, kteří nevycvičili a neuhlídali svého mazlíka.

Už jsem se setkala s jezevčíkem, který tyranizoval celou rodinu. Zatímco na cvičáku se ostatní majitelé psů jen pochechtávali, nešťastná majitelka vyprávěla, jak si malý jezevčík skočí na stůl či gauč kdy chce, a svoje majitele na něj nechce pustit.

Je jasné, že pokud něco takového udělá větší pes (například rotvajler nebo pitbul), pro média je podívaná ihned lákavější. Krev, bolest, utrpení, vykonstruované příšery, to vše se skvěle prodává už od středověku.

Stejně jako masová panika, která zavládla jak mezi nepejskaři, tak mezi pejskaři. Jedni se bojí pokousání ratolesti, druzí toho, že z něčeho takového budou nařčeni. A pak jsou tu samozřejmě třetí, kteří přilévají olej do ohně.

Jedná se o bludný kruh, z kterého zatím nikdo nenašel východisko. Média si upravují fakta, často nerozpoznajíce křížence od skutečného pitbulteriéra. Politici, ziskuchtiví po hlasech voličů a bezradní v nových nápadech, vymýšlejí, jak která plemena zakázat.

Nikdo si přitom nevšímá, že nejvíce lidí pokouše německý ovčák. Asi protože Komisaře Rexe si prostě nikdo nedovolí zpochybnit. V novinách se navíc neobjeví fotka majitele, vždy jen rozzuřeného psa, a tak skutečný pachatel zůstává na svobodě.

Mediální kampaň: bojový pes

Nutno dodat, že v těchto příbězích pes často končí zastřelen policistou či ubyt náhodným zachráncem. A ilustrační foto situaci dokreslí tak jednoznačně, že už se ani nemusíte namáhat pátrat po pravdě.

Nedávno Novinky.cz přinesli zprávu o mladém muži z Liberce, který se chtěl nechat roztrhat psy. Možná ho k tomu nápadu dovedl nynější hon na čarodějnice.

Nemá cenu přikládat výčet psů, jež jsou dle médií nebezpečná. Každému se nějaký obrázek vybaví. Otázka je, jak ho překonat, jak lidem vysvětlit, že nezáleží na plemeni, ale na každém jedinci a jeho konkrétním majiteli. Kdo bude profitovat z toho, že se udělá selekce po nacistickém vzoru? A kdo zaručí, že mráz nepřijde i na vaše plemeno?

Žijeme ve světě toužícím po bezpečí, kontrole, jistotách a přesně daných pravidlech. A chlupatá uslintaná, občas neřízená, střela ho narušuje.

Bojoví psi: filmové zrcadlo

I filmy si berou na mušku naše soužití se psy. A to aniž byste museli koukat na dokument o utrácení toulavých psů v Rusku kvůli Zimní olympiádě. Stačí se totiž podívat na americké komedie. Jak zkonstruovat "bojové plemeno" ukazuje příběh o bernardýnovi Beethovenovi. A jak mohou zákony způsobit utrácení psů, jež jsou v útulku déle, sledujte například v krásném filmu Hotel pro psy.

Čtěte dál

• Menu
• Psí reklamy
• Živočichan srstomilný
• Reklama na útulky
• Nejlepší psí filmy