Polsko: jachting se psem aneb labrador není suchozemská krysa

Adrenalin, krocení dvou přírodních živlů a rozrážení zpěněných vln. Pevně svírám lano, zatímco fenka sedí na přídi a uši jí povlávají ve větru. I taková může být dovolená, pokud se vydáte do polského Bobięcina na kurz jachtingu.

Chlupatý kapitán jachty.

Do Polska stačí pro psa očkování, pas a čip. Polsko není příliš hornaté, ale je ideální pro letní radovánky u moře či jezer. Poláci jsou na psi milí a nezakazují je ani v létě u moře, což je veliká vzácnost. Jen pozor, moře (a ne tak teplé počasí jako třeba v Itálii) pro vás může být studené, ale pro psa právě proto ideální.

Kam vyrazit v létě na dovolenou, abychom si užili adrenalin, vodu, koupání, a přitom mohli vzít s sebou i psa, honilo se nám hlavou s blížícím se létem. Poté ale přišel nápad na jachting, vždyť to vypadá tak jednoduše a za týden bychom prý mohli složit zkoušky. Přes známého v Polsku jsme se domluvili a vyrazili směrem na Koszalin.

Cesta vedoucí přes Německo se ale zadrhla a zůstali jsme stát v koloně aut, v třicetistupňovém horku, jen závistivě pokukujíce po motorkářích, kteří prokličkovali z tohoto dálničního pekla jako nic. Moje labradorka Amy v tom horku vypadala, jakoby se snažila překonat rekord o nejdelší vystrčený jazyk a moji snahu, vytvořit jí polštářem nad hlavou stín, neocenila, jelikož jsem ji připravila o výhled ven.

V Bobięcinu

Učit se, i s Amy na palubě, budeme na jednom z největších jezer v Polsku, Bobięcinském jezeře, čítajícím rozlohou 5,246 km² a s hloubkou 48 m.

V Bobięcinu na mě s bráchou již čeká pokoj v chatce a setkání s několika polskými instruktory jachtařské školy Adkonis. Ta poskytuje od roku 1997 kurzy pro děti i dospělé a zároveň nabízí i zkoušky na kormidelníka (sternik) či námořníka (żeglarz) a to nejen na jezera a řeky, ale také na moře.

V devět se hlásíme v táborovém kempu naproti naší chatce, kde zrovna probíhá táborová rozcvička dětí od dvanácti do šestnácti let, kteří se po tři týdny učí plachtit. Amy po nich nadšeně kouká a v očích má jasně napsáno: „Děti!“, a tak se ji, ne příliš úspěšně, snažím od nich odlákat pamlskem. Mezitím k nám přichází náš instruktor, Piotr, a podává mi vestu. Pochybovačně si pomyslím, že ta by mě zachránila, jen kdybych byla předem utonulá, ale stejně si ji pevně přivazuju, zatímco brácha si ji ležérně přehodí přes rameno a za celý týden ji použije jen jako příjemné sedátko. Piotr se zeptá, jestli je náš pes taky účastník, a když přikývnu, vydáme se k lodi.

Na palubu!

Mezi lodním molem a lodí je půl metru na přeskočení, což je přeci jednoduché, jak mi Amy i bratr názorně několikrát ukážou, ale stejně si vynutím od něho ruku a se zavřenýma očima přejdu na loď. Bláhově si myslím, že to nejtěžší je za mnou.

Je nutno říci, že existuje několik typů psů ve vztahu k vodě. Jedni, když uvidí loď a vodu, ztuhnou a ani páčidlem je nedonutíte vlézt dovnitř; poté jsou flegmatici, kteří na vás útrpně pohlédnou a nechají se přemluvit, přičemž celou dobu sedí v lodi a jasně vám dávají najevo, že za tohle utrpení očekávají extra odměnu, a poté je třetí, kam spadá (na)neštěstí Amy. Tato skupina psů, vodomilných až vodozbožňujících, považuje vodu za jakési psí nebe, kde, kdyby mohli, stráví celý život. Jejich láska se bohužel přenáší i na jakoukoli kaluž, blátivé strouhy a smradlavé močály. Není tedy divu, že Amy byla v lodi první, nadšeně se opírajíc ťapkami o bok lodi a toužebně zírajíc do vody. Já naopak dojdu k lodi velmi obezřetně a hledám záchranné kruhy, než dostanu odpověď, že tady přeci žádné nejsou.

Jak se stát kapitánem

Piotr nám vysvětlil, že kurz nebude v angličtině, takže jsme nuceni se co nejrychleji naučit polsky, i když povely v lodi na sebe můžeme křičet česky. Poté už na nás chrlí, jak uvázat loď, kotevní lano, jak se spouští plachty a  podobně.

Náhle už odvazujeme lana a vyplouváme z přístavu. Amy si asi uvědomí, že ta věc pod jejíma nohama se hýbe, a tak se pustí do štěkotu, který se rozléhá po celém jezeře. Jelikož chce mít rozhled, usadí se na zádi, kde je kormidlo, takže je těžké jím hýbat do strany. V ruce svírám dvě lana a poslouchám rozkazy a marně se snažím přijít na to, co je to ta burta.

Ovšem u kormidla je to mnohem složitější, zvlášť když vám ze zádi na příď běhá štěkající pes, který se po každém prudším naklonění lodi pokouší udržet drápky, ale poté pomalu sklouzne přímo do vody. Poprvé se vyděsím, namířím k ní a sleduju, jak ji brácha vytáhne za obojek zpátky do lodi, ale po desátém „pes přes palubu“, se jen odtáhnu co nejdál, abych od ní opět nedostala studenou sprchu. V malé lodi pro tři, čtyři lidi se mi to ale stále nedaří.

Odpoledne dostáváme hodinovou pauzu na oběd a poté brázdíme jezero až do večera, střídáme se u ovládání plachet a kormidla. Amy se k večeru uklidní a dokonce si lehne. Další dny už na lodi neštěká, spíš leží na přídi nebo sedí uprostřed lodi a pozoruje okolí. Druhý den se vlny zvedly, třetí den dokonce do takové výšky, že je náš slup, naše malá bílá lodička, úplně nakloněná a přímo nadskakuje na vlnách, jako bychom na nich létaly.

Jakmile převezmu kormidlo, loď se začne nezadržitelně řítit na motorový člun u sousedního břehu. V poslední chvíli ji chci stočit, Piotr na mě ale křičí, že ji točím na špatnou stranu. Loď je z levého boku skoro ve vodě, pomalu tlačím kormidlo proti síle vody, až se mi podaří loď obrátit a slup se opět rozeběhne neuvěřitelnou rychlostí. Amy klouže z jednoho boku na druhý a snažíme se ji křikem odradit od nápadu vylézt na příď. Piotr mi po chvíli oznámí, že jsem úplně zelená a já mu bez řečí předám kormidlo a schoulím se i s Amy v rohu lodi, křečovitě svírajíc její bok. V té chvíli bych jachtařské zkoušky, které mají následovat za pouhé tři dny, moc ráda předala Amy, zatím pro ně má mnohem více talentu než já.

Avšak další den se vítr uklidnil, a tak získávám opět pocit, že bych zkoušky měla alespoň zkusit. Na nich se musí předvést tři základní znalosti – dostat se k bójce, podržet ji a poté nastavit správnou stranou loď, dále zachránit člověka a bez nehod se dostat do přístavu. Bóji se naučíme za jedno dopoledne a odpoledne si dopřáváme výlet dál po krásném, leknínovém jezeře.

Kdo zachrání tonoucího?

Učíme se také záchranu člověka, kterého představuje bílý nafukovací válec, k němuž je připevněná láhev s pískem, aby náš imaginární tonoucí neodplaval. Avšak když ji mám vyhodit, lano, dosud přivázané mezi oběma lahvemi, se uvolní a „topící se“ odplouvá do dáli. Amy ale neváhá a za bílou lahví skočí do vody. Jako malý torpédoborec brzo drží bílého plastového tonoucího v zubech a zběsile plave zpátky. Vytáhneme ji a já automaticky říkám bráchovi, poskytni první pomoc. Amy se na nás spokojeně šklebí, že ho zachránila i bez nás a já si tak trochu říkám, že ta její záchranná akce byla opravdu rychlejší.

Nasměrovat loď správně do přístavu se stalo mojí denní noční můrou. Celý čas trávíme tím, že sledujeme neustále se měnící vítr, abychom přistáli.

Jakmile jsem se ocitla u kormidla, vítr mi strhl loď na sousední jachtu. Ozvalo se hlasité zadunění, po chvíli otevřu oči a prohlédnu si škodu, kterou jsem napáchala.

Amy mezitím na novou lodičku vyskočí a z ní na molo. Příliš pozdě si uvědomí, že my mezitím odpluli. Vysokým hláskem zakvílí, poté se rozeběhne a z metrové výšky skočí rovnými tlapami do vody. Neskutečnou rychlostí se k nám přiblíží, několik vln jí přepadne přes hlavu, než ji popadnu a vytahuju. Po chvíli dopadne do lodi, která se ale nakloní, a já putuju do vody. Tak ten adrenalin by už stačil, říkám si a pozoruju, jak brácha elegantně otáčí loď směrem ke mně.

Poslední den čekáme na zkoušejícího, překvapivě ale nervóznější než já je Piotrek, který neustále pozoruje hladinu – máme ji totiž hladkou jako sklo, což by znamenalo přesunutí celého testu. Naštěstí se vítr postupně zvedá, a k mému velkému překvapení zvládnu všechny požadované manévry. Následuje písemný test a po jeho vyhodnocení jsme brácha i já opravdoví jachtaři. Avšak stejně je nám jasné, že nejlepší jachtař tělem i duší je Amy.

Jak říká Piotr, jachting je životní láska a kdo ji jednou okusí, už ji nepřestane milovat. A já jen můžu dodat, že moje fenka je toho živým důkazem.

Pokud vás láká vyzkoušet něco nového, s kapkou dobrodružství a adrenalinu, rozhodně doporučuju jachting v Bobięcinu, neboť získáte nové znalosti, strávíte čas na vodě i se svým psem, najdete si nové přátele a navíc celý kurz není vůbec drahý.

Kontakty

verca.loudova@seznam.cz

facebook.com/CestujiciPes

Site © Veronika Loudová

Design © Juraj Simlovic

Made with TED Notepad.