Slovinsko: Julské Alpy se psem aneb sněhem na Triglav

Země vysokých hor, divoké přírody, dřevěných chat a věčného sněhu. Tam jsme se v létě vypravili s cílem dobýt nejvyšší horu Slovinska — Triglav.

Pohled do údolí Julských Alp.

Před cestou jsme našli nejbližší kemp k horám, kde nám i mohou pohlídat auta, zatímco my se vypravíme s batohy na zádech do dvou tisíc metrů. V slovinských horách nelze kempovat, a tak jsme také zavolali (vystačíte si s angličtinou nebo němčinou) na chaty a objednali na přesné dny spaní, což je nutná nezbytnost, jestli nechcete být odkázáni sejít tisíc metrů a doufat, že ona nižší chatka má volné místo.

Po chvíli jsem uviděla díru v zemi, nejspíše 4 metry hlubokou, a Amy v ní.

Pod horami naštěstí nebylo takové teplo, abychom chtěli jen zůstat u jezera, a tak jsme se první den vydali na procházku okolo jezera, a druhý den ráno jsme již s dvaceti kily na zádech pochodovali stále vzhůru.

V Národním parku v Julských Alpách by měli být psi na vodítku, a tak mě Amy celý první den táhla pěkně do kopce, zatímco ostatní jen závistivě přihlíželi. Na druhou stranu, táhla jsem kila navíc v podobě granulí, postroje, botiček, vodítek a pamlsků. Další dny jsem ji ale nechávala na volno běhat a hlídat jak nás, tak cestu před námi. Moje důvěra v její ochranářské schopnosti se mi ale vymstila, neboť třetí den jsme se brodili ve sněhu, zmrzlí a překvapení z půl metru mokrého zla. Neviděli jsme, kde začíná a kde končí cesta, Amy se rozeběhla okolo nás, a náhle jsem ji neviděla. Po chvíli se jen ozvalo štěknutí, a pak úpěnlivý nářek. Po chvíli jsem uviděla díru v zemi, nejspíše 4 metry hlubokou, a ji v ní. Nevypadala zraněně, sníh ji nejspíše ochránil i zradil zároveň. Přítel si nasadil helmu, opásal se vodítky místo lana a díky postroji a vodítkům jsme ji vytáhli. Myslím, že větší strach o ni jsem v životě neměla, protože pro psa by asi těžko přiletěl vrtulník a jak bychom ji dva dny táhli dolů?

Kapky vody a turecké záchody

Dom Planika, kam jsme se prodírali skrz kamení, trávu, a poté i sníh, což byl nejnepříjemnější společník celé cesty, už žádnou vodou nedisponoval, jedině venkovními tureckými záchody.

Spaní v chatách vypadalo pokaždé jinak. Na první chatě, Dom na Komni ve výšce 1520 m, jsme nakonec spali ve vlastním pokoji a pes mohl být s námi. Tady byla ještě voda, i když pouze studená.

Druhý den jsme vystoupali do 1689 metrů na Koču pri Triglavskih jezerih. Na internetu píší, že rezervace není nutná, ale doporučená. Já bych to opravila, rezervace je nutná. Tady jsme spali v malém kamrlíku s patrovou postelí, kam jsme se nasáčkovali jako sardinky, nehledě na to, že pes byl v cestě, ať si sednul kamkoli. Tady již byla voda z kohoutku pouze dešťová.

To Dom Planika, kam jsme se prodírali skrz kamení, trávu, a poté i sníh, což byl nejnepříjemnější společník celé cesty, už žádnou vodou nedisponoval, jedině venkovními tureckými záchody. Nikdo z nás nepočítal, že sněhu bude tolik, a tak i naše pohorky začínali vypovídat službu. Naštěstí v chatě měli čaj a teplo. Nevýhoda byla, že spaní byla jedna velká místnost s matracemi na zemi, a tam psa nechtěli. Takže jsem ji mohla nechat dole u vstupu do chaty, kde si myslím, že by vydržela asi tak pět sekund, nebo jsem mohla spát nahoře v chodbičce, kam mi přistaví matraci. Vybrala jsme si druhou možnost, což se ukázalo druhou noc jako velmi nepraktické místo, když se opilí vojáci na srazu potáceli do svého pokoje.

Dobytí Triglavu

Tady jsme se vydali na nejvyšší vrchol Slovinska, Triglav, z 2401 m od chaty o čtyřistapadesát metrů výš. Přímo až na vrcholek se ale dostal jen jeden z naší výpravy, neboť se zhrošilo počasí a skončili jsme pouze na Malém Triglavu. Na tuto výpravu se mnou Amy nešla, pes by výšlap po tolika skobách a kluzkých kamenech nezvládl.

Druhý den jsme začali zlézat dolů, než nám na další chatě řekli, že rezervaci jsme měli včera, dneska volno nemají, a tak jsme museli sejít až do údolí. Cestou jsme měli jen menší srážku s krávami, před kterými Amy zásadě zdrhá jako o život, což jsme se jí nikdo nedivil. Zachránila nás nakonec Koča Na Uskovnici, kde nejenže byla teplá voda, ale i výborné jídlo, především úžasné slovinské štrukli, velké postele a příjemný majitel.

Proč tedy do Slovinska? Nehledě na krásnou příroda a spoustu českých krajanů, poznáte horské chaty s tureckými záchody a sněhem i uprostřed léta, kamzíky a krávy se zvonky, v jedinečné, chráněné oblasti Triglavského národního parku, kde si užijete hor jak vy, tak určitě i váš pes.

Kontakty

verca.loudova@seznam.cz

facebook.com/CestujiciPes

Site © Veronika Loudová

Design © Juraj Simlovic

Made with TED Notepad.